Literární deník Saši Gr.
vyšel časopis mlha ! | klub batyskaf | sdružení Erteple a Hmla | alexangr | nejezte odpadky! | imezera.cz | zora.bloguje.cz | zlaté odpadky
|
-mail me-
OBSAH 5.4.2006 0:22, středa, Pravý čas začít psát blog 5.4.2006 19:23, středa, Rybí splín a splín z medičky |
Předchozí zápis Následující zápis Nejnovější zápis 1.5.2006 9:44 pondělí - náročný víkend (a taky náročné čtení) Tak abyste věděli, piju kávu a tiše slavím svátek práce. Já totiž práci dokážu ocenit. Líbí se mi když lidé pracují. Dokážu se na to dívat celé hodiny. Mohu o tom případně napsat i báseň. Někdy je ovšem trochu nevhodné, že se chce, abych pracoval i já. Zabere mi to totiž spoustu času, který bych jinak mohl využít nějak produktivně. Třeba bych mohl vytvořit plastiku krásné medičky oblečené jen do stetoskopu. Společnost mě ale tak či onak nutí pracovat a to mně poněkud zavání fašismem. Proti práci ostatních ovšem pochopitelně nic nemám, chraň bůh. Chápu, že je potřebná a vážím si jí. Teď ale přistupme k reportáži z mého náročného víkendu, co jsem Vám slíbil v minulém zápise. Tedy, po pravdě řečeno, byl to takový celkem fakt moc hodně relativně dost náročný víkend, zvláště co se týče ledvin a podobných vnitřností, nicméně četba tohoto zápisu by mohla být eventuelně ještě náročnější. Jsem totiž nyní k sobě poněkud nenáročný, jestli mě chápete. Takže, stručně řečeno, jestli ten zápis nedočtete, nebudu se na Vás zlobit, ale raději mi o tom neříkejte nebo nepiště, abych se na Vás případně nenaštval. Inu pojal jsem tedy, což asi nevíte, již před nějakým časem plán jet tento víkend na Vysočinu a vyřídit tam několik důležitých záležitostí týkajících se pivka, uzeného masa a vůbec podobných věcí, které podporují dobré mezilidské vztahy. Měl jsem v úmyslu v sobotu dopoledne těsně před svým odjezdem uvést ještě svůj byt do stavu, který by tolik neevokoval skládku nebezpečného odpadu nelegálně dovezeného z Německa. Vlak mi jel ve 12:06 a já vstal kolem deváté. Když jsem znaleckým okem prozkoumal byt, seznal jsem, že můj záměr je v daném časovém úseku neuskutečnitelný. Umyl jsem tedy alespoň zhruba třetinu nádobí, díky čemuž se mně naskytl velmi interesantní a nezvyklý pohled na strop nad dřezem, což je místo, které jinak vlivem různých staveb z neumytých hrnců spatřuji jen velmi vzácně. Povzbuzen tímto úspěchem jsem si sbalil několik švestek (přibližně pět) a společně s ofcí jsme vyrazili. Oblékl jsem si tričko, kalhoty a sandále. Abych případně neměl pocit nepřízně počasí, přibalil jsem si do tašky ještě svetr a ponožky a vyrazil do deště. Mimochodem, bych mohl poznamenat, proč jsem si vzal do deště právě sandále. Tržnicová anabáze Měl jsem totiž den před tím, to jest.v pátek, ještě takovou hezkou ideu, že si cestou z práce snad někde pořídím levnou vhodnější obuv, jelikož víkend měl být poměrně pršící a sandále v takovém počasí přitahují nemístnou pozornost starostlivého okolí. Lidé si myslejí, že se případně nachladím, onemocním a stát bude muset platit výlohy na moji léčbu. Lidem jde zkrátka jen o peníze. Já jsem ovšem horal z Vysočiny a tak mně zima prakticky nebývá, nebo je mi výjimečně taková příjemná zima, která je velmi inspirativní. Nadto jsem poněkud dost otřesně přibližně moc zamilovaný do medičky a z toho se přehřívám, čili je mně spíš vedro. Přesto jsem navštívil zkusmo vietnamskou tržnici na Florenci. Bylo to při cestě a moje návštěva tam měla mít charakter čistě informativní.  Vietnamci to ale zjevně nechtěli pochopit. Když jsem si prohlížel u jednoho stánku ty nejméně ošklivé tenisky, křiknul na mě vietnamský prodejce s intonací bojovníka:„Koupit?!“ „Ne děkuju,“ odvětil jsem, „já se jenom dívám,“ dodal jsem s úsměvem, který však prodejce nijak pozitivně nenaladil. „čista padesat!“ zakřičel na mě a znělo to spíše jako bojovný pokřik samuraje, jako jakási výzva k souboji. „ne díky, zavrtěl jsem hlavou a jal se odcházet.“ Postavil se mi do cesty, zaujal soustředěný postoj a nadechl se táhle a hluboce jako mistr kung fu těsně před výpadem. Povšiml jsem si jeho roztažených nozder, ve kterých to cukalo asijským temperamentem. „či sta!!“ křikl na mě a z očí mu vyšlehly blesky. „ne dík,“ opakoval jsem a opravdu jsem z toho pána neměl dobrý pocit, jelikož se mě zdálo, že na mě co nevidět vytasí samurajský meč „a kolik chce?“ zeptal se bojovník rozzuřeně a úsečně. Byla to řečnická otázka. Než jsem stihl zareagovat podíval se do země, zatnul svaly na celém těle a zaklel s poměrně dobrou českou výslovností: „kurrrrva!“ Vůbec jsem nechápal, proč ho můj nezájem tolik iritoval. Podle bot, které nabízel bych tipoval, že musí být na nezájem zvyklý. „Naschle!“ zařval na mě právě ve chvíli, kdy jsem si myslel, že náš rozhovor se zrovna tak nějak pěkně rozvíjí a že by nás případně mohl vzájemně obohatit. Bojovník hleděl nadále do země a z naběhnutých žil na spáncích jsem pochopil, že jakýkoliv pokus o další komunikaci by byl jen drážděním kobry bosou nohou. Odešel jsem tedy co nejdál do jiné uličky s botami, levným porcelánem, froté ručníky a vším tím harampádím. Tam to ovšem nekončilo. Právě když jsem si prohlížel další nevzhlednou obuv vyskočil na mě ze zálohy obtloustlý vietnamčík a teatrálně zvolal „Halo!“ Potom mi anglicky nabídl svoji prvotřídní obuv. Byl to první Vietnamec v mém životě, kterého jsem slyšel mluvit anglicky. Mluvil anglicky poměrně blbě, takže jsem mu rozuměl, přestože jsem z Angličtiny maturoval. Tím byl zvláštní a do jisté míry sympatický. Řekl jsem mu rovnou, že nemám zájem, ale že děkuju a odešel. Trpaslík mě ale doběhl, a s neuvěřitelnou vervou mě chytil kolem pasu, nadzvedl a odnesl zpátky před svůj krámek. V tu chvíli mi hlavou problesklo, jak těžké asi muselo být vést partyzánskou válku s tímto vytrvalým lidem. Když si mě přinesl zpět, jednal se mnou nadále jakoby snad ani nic. „Very nice shoes“ ukazoval přívětivě na ohyzdné plastové výrobky z Číny. Připadal jsem si jako křeček, který byl chycen na útěku z terária a vrácen zpět. Jsem bohužel zřejmě flegmatik a mám tedy pomalé a slabé reakce. Neumím se zkrátka rozzuřit ve správný čas. Poděkoval jsem mu, a řekl mu, že jsem spokojen se svou obuví poukazuje na své sandále. „It isnt good for this weather!“ zakroutil tlustou hlavičkou a cpal mi do ruky ty opravdu nejhnusnější tenisky. Rozhodl jsem se znovu pro útěk, ale chytil mě za loket a táhl do útrob svého stánku. Začal mi předvádět fotbalové dresy. To je oblečení, které bych si oblékal s krajním odporem i na maškarní ples. Trpaslík mě táhl ještě dál a aniž jsem chtěl být xenofobní, napadlo mě, že na mě za stánkem čekají jeho kumpáni, kteří mě s největší pravděpodobností podříznou nasekají a eventuelně snědí s rýžovými nudlemi. Vytrhnul jsem se z jeho sevření a prchnul. Další stánky v tržnici už jsem neriskoval. Boty jsem si nekoupil a v sobotu jsem zkrátka vyrazil v sandálech. Kromě sandálů jsem vzal s sebou také ofci. K tomu bych chtěl podotknout asi toto: Poznámky k cestování s ofcí Když člověk nechce při jízdě vlakem platit za ofci lístek, musí ji nacpat do tašky, jelikož potom se z ofce stává zavazadlo. Totéž by šlo pravděpodobně učinit i s dogou, nicméně jsem rád že dogu nemám, jelikož mám poměrně malá zavazadla. Nehledě na to, že kdybych měl ve svém malém bytě dogu, musel bych spávat venku, což je v zimě trochu prekérní situace, i když jsem horal neboli Higlander. Zkrátka a dobře řízením šťastného osudu mám namísto dogy ofci. Je to ofce velmi vychovaná a submisivní, takže není celkem problém nacpat ji do malé cestovní tašky, ve které má člověk navíc na dně notebook, svetr, ponožky, zajímavé knihy o všem možném, tlustou sbírku básní o medičce a podobně. Ostatně z krizových okamžiků během dřívějšího cestování vím, že není problém nacpat ofci do igelitky, případně do chlebníku. Při pokusech nacpat ji do dámské kabelky už se maličko cuká. Snaží se totiž pomoci se svým uskladněním, ale neví jak na to. Také by případně chtěla i dýchat.Každopádně je ofce nadmíru skladná. Ve vlaku ví, že musí vypadat jako zavazadlo. To je od ní hezké. Blbé je od ofce snad jen cestování v metru, jelikož neustále hystericky očekává, kdy vystoupíme. Při otevření dveří se nesmím ani pohnout. Pokud udělám nepatrný pohyb, ofce střemhlav vyráží vpřed. Někdy tak učiní i proto, že nepatrný pohyb vykonal někdo ze spolucestujících. Musím na tomto místě vyjádřit politování nad tím, jak často a zbytečně se lidé v metru hýbou. V metru se na rozdíl od vlaku většinou nesnažíme přesvědčit okolí, že je ofce zavazadlo. Chodí na vodítku a to prosím pěkně bez náhubku, což je poněkud nelegální. Kdysi jsem sice ofci dával náhubek, ale ofce bohužel dospěla k mylnému závěru, že když má náhubek tak nemůže chodit. Nevím přesně na základě čeho si tento názor vytvořila, ale lpěla na něm velmi tvrdošíjně. Trpělivě jsem do ní šťouchal a vysvětloval jí, že náhubek nasazený pochopitelně na hlavě nijak neovlivňuje motorické schopnosti nohou. Marně. Ofce s náhubkem si sedla a odmítala se hnout. Kontroloval jsem i to, zda pásek náhubku náhodou někde nepřiměřeně netlačí na lebku, baych vyloučil fyziologickou příčinu probnlému, ale neschopnost chůze byla zkrátka čistě v psychické rovině mojí ofce.  Na nástupišti v metru to tolik nevadilo, jelikož jsem mohl táhnout ofci za vodítko a ona po hladké podlaze klouzala. Snad by se dal s ofcí i hrát carling.V jiných prostorách ovšem poněkud drhla prdelí. Náhubek se mi proto jeví jako neefektivní. Ostatně ani není lehké sehnat náhubek na tak malou ofci. Je to totiž ofce trpasličí. Dobře si vybavuji traumatizující zkušenost, když mi jistá prodavačka ve zverimexu jednou navrhla, ať si koupím v galanterii náprstek. Zkrátka když ofce, tak bez náhubku. Vraťme se ale k průběhu mého víkendu. (Poznámka ohledně obětí na oltář literatury: Tento zápis přepisuji u sklenky dobrého bílého vína dne 4.5.2006 tj. ve čtvrtek ve 21:08 z poněkud nesourodých poznámek v mém cestovním deníčku. Skutečnost, že neuklízím skládku nebezpečného odpadu ve svém bytě, anóbrž se věnuji výsostné literární tvorbě, svědčí o tom, jak jsem zapálen pro věc a jak málo jsem byl dosud v tomto ohledu světovou veřejností doceněn. Blbé ovšem je, že do toho svého bytu bych nemohl pozvat ani Dorotu Máchalovou, natož třeba medičku. Možná bych sem pozval třeba bezdomovce z Hlavního nádraží, ale když by to tu spatřil, snad by se mohl polekat, že tu chytne nějakou nemoc.) Žďár nad Sázavou alias Šakalov, redakční duet, a cukrářka za barem Čili v sobotu zhruba o půl třetí jsem dorazil do Žďáru nad Sázavou, což je město kde vždycky prší, když je všude jinde v republice hezky, a je tam mlha, že by se dala krájet i za dnů jinde jasných a slunečných. Mezi námi horaly se Žďáru přezdívá Šakalov. Bohužel si myslím, že to není odvozeno od slova šakal, ale nechci být sprostý a tak Vám to nebudu vysvětlovat. Zde jsem nejprve zavítal do čínské restaurace a v předtuše nadcházejících masožravých dní jsem si objednal rýži se zeleninou na buddhistický způsob. Všímavý čtenář si jistě povšiml, že zkrátka miluji asijské podniky. Čínské restaurace mám zvláště v oblibě, a je-li to jedlé, celkem mě nezajímá, z čeho je to uvařeno, jelikož si myslím, že kočka je zvíře jako každé jiné, navíc velice čistotné, a případný drápek může člověk vyplivnout. Jenom v rámci bezpečnosti jsem nevzal ofci dovnitř, aby zkrátka třeba nedošlo k nějakému omylu, mno, a jídlo jsem zkonzumoval v esteticky pěkně vyvedeném plastovém obalu na zahrádce před restaurací za romantického deště. Po asketickém obědě jsem se vydal do Kafé Galerie, což je takový velmi výborný podnik, neboť tu mají ve výloze vystavenu moji plastiku s názvem: „Posmrtný portrét nenarozeného retrofuturisty“ Je ovšem trošku blbé, že u plastiky neleží cedulka s názvem, poněvadž si ho provozovatel při žádném našem rozhovoru dosud nezapamatoval. Pevně doufám, že si ho snad opíše jednoho dne odsud. V kafárně jsem se sešel s Komorem, což je takový redaktor časopisu mlha, který je poměrně zajímavý tím, že chodí na redakční schůze. Také je to člen takové nějaké punkové nebo jaké skupiny Náměstí míru, a tak mně řekl, ať jim pošlu nějaké texty, načež já jsem vyjádřil touhu, slyšet jednou nějakou punkovou píseň o medičce, tak snad z naší spolupráce něco vzejde. neměl bych ostatně problém napsat o medičce i libreto k punkové opeře. Probírali jsme pak minulost přítomnost a budoucnost neziskového časopisu mlha. Bylo to velmi přínosné a produktivní setkání, protože nám do toho nekecali ostatní redaktoři. Díky tomu jsme mnohé vymysleli a pěkně jsme si zanotovali. Bylo jasné, že se následně přesuneme do rockového clubu a paláce kultůry Batyskaf, což je opravdu moc skvělý a dost hodně pěkný podnik, neboť jsem mu vymyslel název. Seděl jsem Vám jednou takhle odpoledne ve své někdejší keramické dílně za hrnčířským kruhem, vytáčel hrníčky a bác ho! Najednou mě to napadlo: Batyskaf! Je sice hezké, že jsem pak za to dostal po třech letech mikinu s logem Batyskafu, jenže já nenosím modrou barvu a navíc by se mi měl postavit pomník. Batyskaf je ještě zajímavý tím, že tam za barem čepuje jedna cukrářka, která se jmenuje stejně jako já: Saša. Cukrářka Saša je zajímavá tím, že jsem s ní nějaký ten pátek chodil (myslím že asi šest let) Bylo to hezké, poněvadž jsme bydleli ve srubu, přes den jsme okopávali mrkev a ředkvičky a vybírali slepičkám z kurníku vajíčka a štípali dříví a sbírali švestky na slivovičku a v noci jsme se věnovali nácviku výměny genetických informací. Jenže Vám musím říct, že to jméno bylo dost nepraktické. Oba jsme byli Saša, takže nikdy nikdo nevěděl, kdo na koho mluví. Bylo to ještě zkomplikované tím, že můj otec se jmenuje Saša a cukrářky matka se jmenuje také Saša. Člověk si tak mohl snadno splést její matku s mým otcem a na rodinných setkáních už v tom byl opravdu guláš. Člověk třeba řekl Sašo a dal tím do pohybu celý dav. Tak jsme se rozešli, aby v tom nebyl takový chaos. Tedy snad v tom bylo ještě bylo něco jiného, ale o té malířce jsem fakt nechtěl vůbec začít mluvit, protože to by bylo na dlouho. Tak třeba jindy. Mimochodem jsme s cukrářkou oba dost chytří lidé a tak si spolu pořád rozumíme. Tak se stalo, že poté co se cukrářka za barem pomazlila s mou ofcí (ona to totiž kdysi byla NAŠE ofce), pozvala mě na bečku (to je jakože sud, milí Pražákové) a na čarodky do fakt moc dost nejhezčí vesničky na světě jménem Vír. Na to se nedalo nekývnout, takže jsem na neděli přislíbil účast. V batyskafu jsem měl ještě takový speciální rozhovor se speciálním pedagogem jménem Niky. Potom mě nějaká Mariánka zavedla na místo, kde mají v Šakalově internet otevřený i v sobotu. Je to vedle nové kavárny Samsára, kterou tu otevřel jeden kluk jménem Mára, což je takový sympatický člověk, který mimo jiné otevřel kdysi famózní čajovnu v Bystřici a tam mohl člověk kreslit, kecat, psát a když měl náhodou peníze tak si případně i dát čaj. Chodili jsme tam celkem asi čtyři lidé, ale čajovna tak nějak nepochopitelně zmizela v bahnu dějin. Jak tak sedím u internetu a píšu si nějaké sprosťárny s mažoretkou, slyším najednou povědomý hlas. Otočím se a za mnou sedí nějaká podezřelá osoba, což, jak jsem následně zjistil, byla Rebecca, která stejně jako já čte občas svoje bludy v Praze Jindřišské věži. Tak jsem ji pozdravil a ona si hned postěžovala, že jí někde zcenzurovali článek, nebo co, poněvadž tihle pisálkové, ti pořád řešejí nějaké závažné celospolečenské problémy. Tak tedy když jsem takhle v Šakalově potkal někoho, koho znám z Prahy, uvědomil jsem si že svět je maličký jako zrnko rýže a vykynožil jsem se konečně na autobus do Bystřice. Zpívání s Marianem Satoriem Bystřice nad Pernštejnem je takové zaprděné městečko, kde bych se býval narodil, nebýt toho že nejbližší nemocnice je o patnáct kilometrů dál v Novém Městě na Moravě. (Je vůbec zajímavé, že už nějakých sto let kvůli tomu Bystřice není téměř ničí rodné město. Řekl bych, že jsou z toho tam lidé poněkud vykořenění. Zajímá je jen těžit uran v Dolní Rožínce a pít pivo) V tomto zaprděném městečku jsem se byl letmo podívat, zda příslušníci mé rodiny ještě žijí a posléze se nechal zavést bratrem do Jimramova. V Jimramově se můj kamarád Marian loučil se svobodou. Je to takový člen hudební skupiny Parafín, pro kterou jsem psal nějaké texty a oni prý snad jeden nebo dva zpívají. Je zajímavé, že se Marian se loučil se svobodou právě ve chvíli, kdy se chystá vzít si za manželku jednu Olču. Zkrátka se to obojí tak nějak sešlo, a sešlo se tam ještě několik hodně moc asi tak 100 lidí, z nichž půlka byli příjmením Satorie. Byla tam například Šárka Satoriová, která je kupodivu pořád mladší a mladší a je to takové milé děvče, takže je trochu škoda, že tam s ní byl Zajíc, se kterým má nějaké dítě či co, poněvadž bychom spolu jinak mohli bývali zachovávat druh homo sapiens. Jenže já jsem velice čestný muž, takže bych stejně asi nic nezachovával. Ostatní děvčata zřejmě vlivem častých příbuzenských svazků na vesnici nebyla zrovna pěkná, pomineme-li Olču, takže jsem se mohl plně věnovat pití piva. Zval jsem, mimochodem na akci malířku, která onoho dne byla v Bystřici, jenže ona zrovna vyspávala opici po jisté vernisáži. Bylo hezké, že se dostavil i Kryptumyš, což je takový brýlatý hezký a inteligentní chlapec, taková antická osobnost, kterému mám za úkol namluvit moji sestřenici, ale o tom raději jindy, jelikož Kryptumyšovi je záhodno věnovat se zevrubněji. Nehledě na to, že moji sestřenici možná namluvím Bořkovi, ještě zkrátka uvidíme... Na této akci, které se mimochodem říká zpívání, jsem vypil sud piva a snědl sto uzených kuřecích stehen, ale nepil jsem panáky, jelikož jsem velmi uvážlivý člověk, takže jsem pil a pil a všichni co pili panáky, postupně odpadávali kolem po desítkách jako hrušky, až jsem nakonec pil pivo a koukal před sebe, kde na dvou židlích spali Marian a jeho budoucí švagr. Aby mi nebylo smutno, vždycky jsem si jednoho vzbudil a povídal si s ním, pak jsem si natočil pivo a když jsem se vrátil vzbudil jsem si druhého. Tak to šlo asi do šesti hodin do rána. Marianův švagr (tedy budoucí), je zajímavý tím, že umí spát na židli nakloněné do úhlu 45 stupňů opřený čelem o roh baru. Je to poměrně nevídaná a nepohodlná poloha, ale lidé z Vysočiny jsou prostě přivyklí tvrdým podmínkám. Čím se noc více přehupovala v ráno, bylo obtížnější oba dva vzbudit. Zkusil jsem hrát na piáno, což je na chvíli vyděsilo a probralo, ale posléze přestávalo fungovat i to. Nakonec jsem naznal, že při takové nudě se nedá nic jiného dělat než spát. Jako poslední mohykán jsem se ploužil vesnickým kulturním domem pronajatým za tisíc korun, včetně ustlaných postelí v malé ubytovně a zpíval si nějakou odrhovačku od skupiny Trabant. Ta mi ostatně ještě dnes brní v hlavě. Volná a čistě ustlaná postel byla k dispozici a celkově akci hodnotím poměrně supr dost úplně maximálně kladně. Kolem deváté téhož rána jsem opět vstal a objevil v baru vzbuzeného Mariana s Olčou a tak jsem s nimi pro změnu pil zase pivo a koukal do otevřených dveří, kterými do zatuchlého, mírně poblitého, kulturáku strkalo pracky nenasytné jaro. Myslel jsem na medičku a psal zprávy mažoretce. Bylo to hezké a romantické jitro. Abych se dostal domů do Bystřice nakecal jsem rodině telefonicky, že Jimramov je velice hezká vesnička, kterou založil kníže Jimram a že by si tam rozhodně měli takhle v sobotu zajet na výlet. Přijela rodina ve dvou autech s několika dětmia psy a já vzbudil Kryptumyše, že máme taxi zadarmo a nemusíme čekat do tří na autobus. Kryptumyš byl po ránu z těch piv a panáků poněkud natvrdlý, takže si myslel, že je lepší spát, než někam jet, ale nakonec jsme mu to s Marianem vysvětlili. V Bystřici jsem si dal kávu s rodinou a pak šel spát. U cukrářky ve srubu, a odfláknuté líbání pod třešní Po sobotě následovala, jak už to tak v životě bývá, neděle. Byla to neděle kouzelná, jednak proto, že byly čarodějnice a jednak proto, že mě a Kryptumyše večer Darek Áva odvezl do kouzelné vesničky Vír, kde stojí kouzelný srub, co ho postavil jeden ruský válečný zajatec, co se po něm cukrářka Saša přes kdovíkteré koleno jmenuje právě Saša. Je to roubená chalupa s nádhernou zahradou vedle hučící Svratky v údolíčku obklopeném lesnatými kopci pod nedalekou Vírskou přehradou. Bydlel jsem tu s cukrářkou asi tři roky a bylo to místo, kde jsem byl mimochodem doma, což je vzácné. Prekérní je, že cukrářka má ve srubu všechno tak, jak to tam bylo, když jsem prásknul do bot. Tak třeba na záchodě je na dveřích moje fotka a pod ní je napsáno mým neumělým písmem KULT OSOBNOSTI a okolo jsou nějaké výstřižky z novin, co jsem se do nich všelijak neuměle obtiskl. Zkrátka ostuda. Zajímalo by mě, co si myslí Libor, který teď se Sašou chodí, když kaká a kouká na to. Neměl jsem nějak odvahu se ho na to zeptat. Ve srubu seděla horda lidí a nejraději bych Vám o každém něco napsal, ale vím, že už to asi začíná být asi dost nuda a tak Vám jenom řeknu, že ve srubu fakt všechno zůstalo tak, jak jsem to tam nechal, dokonce i pastička na myši a na chodbě jsou moje obrázky a v obýváku nesvítí světlo, co jsem rok nebyl schopen zpravit, jenže ono je to prý v rozvodech.  Libor ještě s jedním zpěvákem, z kapely Mladší sestra, pro kterou budu psát texty, grilovali vepřové a kuřecí steaky v dešti a posléze v dešti i rozdělali oheň a my pili v suchu pivo a koukali na ně z okna. Šel jsem spát už někdy brzo ráno, ale v devět jsem se bohužel zase probudil, to je taková moje hodina, a všichni ještě chrápali. Jenom cukrářka na chvilku vstala a poprosila mě, ať koupím mlíko a rohlíky. Tak jsme s ofcí vyrazili na důvěrně známou cestu k místní sámošce a užívali si vlahého jarního deštíku, bezstarostní, opití (teda já - ofce to má zakázáno, protože vona je hroznej notor) a vydaní napospas přírodním vlivům v tričku a sandálech. Kopce zeleně fluoreskovaly a ptáci pěly starodávné písně o krásné dívence jménem Zuzanka (ze Žiliny mimochodem) a nešťastném básníkovi. Byl jsem celý takový nějaký rozvrkočený, tak jsem alespoň napsal nějaké frky mažoretce.Ten den jsme chlastali ještě do odpoledne a protože byl svátek práce, lásky čas, a medička mi nějak nedala vědět, jestli jí můžu teda vosliznout pod tou kvetoucí třešní, a ani malířka, které jsem se narychlo ptal, jelikož z čistě praktického hlediska, byla prostě nejblíž, musel jsem přemluvit Vendy, což je taková genetická kopie cukrářky, protože se prý obě vyklubaly z vajíčka, nebo co, mno, a tuhle Vendy jsem s tichým souhlasem Subwaye, co s ní chodí, políbil pod rozkvetlou.... ...višní! Protože třešeň rostla až za plotem se slepicema, kde je hrozně nasráno a nechtěli jsme mít zkrátka slepičince na botách. Tak nevím, klasik říká „kolik třešní tolik višní“ ale řekl bych, že mě to prostě úplně neuspokojilo. Ta pusa byla mimochodem od Vendy poměrně dost moc relativně odfláknutá. Předchozí zápis Následující zápis Nejnovější zápis Diskuse
|
Vaše rádyjo: MATOUCÍ ENCYKLOPEDIE PRO DĚTI
|
Všechny zápisy:
